Martínek zrovna seděl v dětském pokoji a tak jako každý den si hrál s panáčky a legem před tím, než ho maminka zažene do postele.
„Uááááá, uááááá“, snažil se právě přimět dinosaura, aby sežral panáčka od lega. Začal si při tom broukat všelijaká nesmyslná slova. Představoval si, že je to jeho tajný jazyk, kterým se dorozumívá s panáčky. A nikdo jiný jim nemůže rozumět. Není to úžasné? „Jablík! Babígaj!“ vykládal panáčkům. A potom zase: „Čubaral butaral… GAGOUK!“
Najednou pokojem projel zvláštní závan větru. Martínek se rozhlédl a povyskočil překvapením. Přímo před ním se totiž ve vzduchu vznášela podivná bytost. Měla vousy až po pás a seděla v tureckém sedu. Jiskrné modré oči se na Martínka usmívaly zpoza kulatých obrouček. Martínkovi bytost nejvíc připomínala dědečka. Jenže dědečkové se obvykle neumí vznášet ve vzduchu, aspoň ten můj tedy určitě ne, uvažoval Martínek.
„Ahoj! Já jsem Gagouk, právě jsi mě zavolal!“ Martínek překvapením zalapal po dechu: „Já? Zavolal?“ Starý muž se pousmál a povídá: „Jo, zavolal. Vykřikl jsi přece mé jméno, nebo už si nevzpomínáš?“ „A kdo jsi?“ zajímalo Martínka. „Jsem duch starého vynálezce z dávných dob a mým úkolem je ukázat dětem všechna tajemství tohoto světa,“ nafoukl se pyšně Gagouk. „Co kdybychom se dnes na svět podívali trochu jinak? Třeba z korun stromu?“ pokračoval. V tu ránu se všechno kolem zatočilo a oba se ocitli na zvláštním místě.
Martínek si uvědomil, že visí ve vzduchu a shlíží na zahradu. A je nějaký moc malinký. Vedle visel i Gagouk. Podíval se vzhůru a viděl, že nad ním je samé listí a že visí na stromě, na malé větvičce. S překvapením si uvědomil, že má na hlavě čepičku, jakou mívají žaludy. Gagouk na tom byl podobně. Měl velké tlusté hnědé bříško, chyběly mu nožičky a na hlavě mu seděl velký hnědý klobouk. Vypadal legračně. Jako žalud s brýlemi a vousy.
Vtom foukl vítr a Martínka i s Gagoukem odfoukl z větvičky, takže padali střemhlav na zem. „Au!“ zakřičel Martínek ze zvyku. Pak si uvědomil, že se sice pořádně praštil o zem, ale nic ho nebolí. Vedle něj dopadl žalud Gagouk a tomu přímo na hlavu spadl ještě jeden opravdický žalud, což Martínka rozesmálo. Starý duch se ublíženě mračil. Když se Martínek podíval na oblohu, výhled mu clonila vysoká stébla trávy. Nebylo pochyb, z Martínka byl taky žalud a právě se válel v trávě.
„Co se to stalo, proč jsou z nás žaludy?“ dožadoval se vysvětlení Martínek. „Přeměnil jsem nás na žaludy, abych ti ukázal, jak z žaludu vyroste stromeček, malý doubek,“ vysvětloval Gagouk. „Ale to přece trvá hrozně dlouho,“ namítl Martínek. „Máš pravdu,“ přitakal Gagouk, „trvá to celý rok, ale já umím urychlit čas a ukážu ti to ještě dnes, než půjdeš spát.“
Vtom přiběhla veverka a oba sebrala. Myslela si, že jsou to opravdové žaludy a ty ona tak ráda. „Ona mě očichává,“ vykřikl Martínek. „Co když mě sežere?“ Ale veverka neměla zrovna hlad, takže oba žaludy schovala a zahrabala pod zem, na horší časy.
V zemi byla velká tma a vonělo to tam hlínou. Martínek se tu cítil bezpečně, jako v náručí maminky. „Teď musíš hodně pít,“ radil Martínkovi Gagouk. A oba žaludy, Martínek i Gagouk, začaly nasávat vodu ze země. Vydatně nasáli vodu, až jim z toho praskla tlustá hnědá bříška. Martínek si všiml, že z praskliny pod bříškem něco bílého vyrašilo. „Co to je?“ polekal se. „To je klíček, Martínku! Z klíčku vyroste stromeček.“
Martínek se díval a skutečně – klíček se začal natahovat a růst. Za chvíli vypadal jako malý kořínek. „Teď bude kořínek sát vodu a živiny z půdy,“ vysvětloval Gagouk. Martínek vyjekl překvapením: z hlavičky mu vyrašil zelený stonek. „Neboj, je to v pořádku, ten stonek je základ budoucího stromečku,“ uklidnil Martínka Gagouk.
Zelený stonek se začal natahovat a Martínek cítil, jak živiny z kořínku proudí vzhůru ke stonku. Jak Martínek rostl, najednou jeho hlava spolu se stonkem prorazila půdu. „Jé, podívej, jsem jako krtek, celý umazaný od hlíny,“ usmíval se Martínek a snažil se oklepat. U hlavy mu zaševelil motýlek: „Martínku, právě se z tebe stal maličký stromeček.“ „Ale vidím jen samé broučky a trávu, proč?“ vyzvídal Martínek. „Jsi ještě moc malinký stromeček. Musíš hodně pít a vyrosteš,“ poradil mu Gagouk.
Martínek se kořínky vydatně napil vody v zemi a povyrostl. Spatřil svůj domeček i les za zahradou. Tráva už byla docela maličká. Ze stonku vyrostlo plno zelených lístků. Napil se ještě jednou, povyrostl zas. Teď už viděl i k sobě do pokoje. „Jé, podívej, kolik už mám lístečků a větviček,“ radoval se Martínek. „Už je ze mě pořádný strom.“ „To ještě chvíli potrvá, než z tebe bude pořádný strom, Martínku. Ale máš dobře nakročeno,“ opáčil Gagouk.
„Ale mně už se chce spát, už jsem moc unavený,“ zívl Martínek. „Dobře,“ odvětil starý duch. „Odnesu tě zpátky domů,“ a s těmi slovy přeměnil Martínka zase v chlapečka a odnesl ho rovnou do postýlky.
Ráno hned po probuzení Martínek vyběhl na zahradu. Vzpomněl si na zvláštní zážitek a usoudil, že to byl moc krásný sen. Pod stromy zuřivě hrabala v zemi veverka a vztekle brblala: „Kam jsem si zase, já popleta, zahrabala ty žaludy?“
Vtom na Martínka něco jemným hlasem zavolalo: „Martínku, podívej, jaký krásný strom ze mě vyrostl. Teď porosteme vedle sebe, ty i já.“ A Martínek si všiml malého doubku, který ještě včera na zahradě určitě nebyl.